očima Miroslava Petra

 

Kozí mejdan a vychytané podivínství

Od jisté doby se v tomto kraji začaly dít neobvyklé věci. Kdo by si to ještě před pár lety dokázal představit.

Považte jen, v dnešní době ševelících motorů pod nablýskanými karoseriemi, miniaturních audio a video přístrojů, mobilků s běžícími obrázky a masového letního tažení na pláže Středomoří, si kdosi dovolí oslavovat ten nejobyčejnější zvířecí druh. Tedy žádné domácí mazlíčky vyšperkované barevnými pentlemi či drahými obojky, ale docela obyčejné hospodářské zvíře, které známe tak akorát z obrázků Josefa Lady.

Jo, řeč je prosím pěkně o tom svévolném rohatém stvoření s kopyty a vousy, případně i vemínkem. Přesněji o stádu čtyřiceti takových malých, velkých, bílých, hnědých i černých stvoření. Řeč je koze.

Pakliže by tu člověk čekal klasický hospodářský chov, bude překvapen. Prostor nade dveřmi nezdobí mocná trofej přímorožce, na plotě nevisí čerstvě stažená kůže. Kdepak. Každý jedinec tu má zaručenou definitivu, invalidu nevyjímaje. Ano, poslání kozí farmy v Milkovicích na okraji Českého ráje jest daleko vznešenější, než vykalkulovaná živočišná „výroba“ pod tlakem dotírající konkurence. Tady jde o zachování druhu, tady jde o popularizaci chovu, tady jde snad o jakousi praktikovanou vděčnost projevovanou kdysi nepostradatelným živitelům našich předků.

A kdože je ten obětavý milovník kozího plemene? Kdože ten podivín, který opustil sídliště velkoměsta, koupil starou zemědělskou usedlost a ke kozám přibral i oslí rodinku a psy z útulku? – Nejjednodušší  odpověď zní prostě: bývalý disident a obhájce lidských práv. Inu kvalifikace nenormálnosti dostatečná. A aby těch podivuhodností nebylo málo, připočtěme k tomu ještě alespoň přetrvávající odhodlání pálit si prsty v ohníčcích věcí veřejných, a také              sociální otevřenost. Otevřenost nejen náhodným návštěvníkům, ale i otevřenost svobodným myšlenkám a kulturním projevům.

Každé léto se farma na osm dní promění v místo setkávání vyznavačů svobodného životního stylu. Decibely desítek hudebních kapel ovšem obšťastňují i posluchače mnohem vzdálenější, i když jistě ne vždy k jejich potěše. Každopádně Kozí mejdan, nyní již ve svém pátém ročníku, se stal nepřehlédnutelným pojmem prázdninového kulturního kalendáře. Tisíce lidí tu využívá lidové ceny občerstvení, včetně domácích kozích produktů. Ani v tomto oboru totiž není cílem vydělávat. A tak spolu s těmito specialitami lze vychutnávat i jedinečnou atmosféru založenou na toleranci a přátelskosti. Zdá se, že přítomní čtvernožci nám mohou jít příkladem. Okolo rohatých hlav volně pobíhají cizí psi nejrůznějších plemen a vesele vrtí ohony. Pouze jednomu individuu není dopřáno radovat se ze zrušených bariér. Nespokojeně hýká ve své potemnělé kobce, jsa odsouzen za svoji nenapravitelnou agresivitu. Hle, i svoboda má své meze.

Projevem tolerance a svobody jsou i různorodé denní aktivity jednotlivých účastníků.

Zatímco jedni víceméně tvrdě pracují na zvelebování statku nebo na technickém zajištění festivalu, jiní se oddávají sofistikovaným debatám na nejrůznější světoborná témata či výhradně svým hlubokým myšlenkám, další pak pečlivě dbají na svůj pitný režim u jednoho z právě provozovaných výčepů. Dlužno podotknout, že právě únava z této činnosti se v horkém letním dnu projevuje nejmarkantněji. Na těle i na duši.

Všichni pak, při troše snažení, není-li jejich zrak ještě příliš zakalen, mohou zahlédnout v dáli cihlově červenou stavbu dětěnického zámku. Vůbec veškerá civilizace jeví se odtud vzdálená,  nepatrná, a jakoby neškodná. To dovoluje našinci doslova povýšeně přehlížet onen svět svázaný nespočetnými regulemi, nesmyslnými zákazy a příkazy, svět škrtící svobodu a propadlý komerci a droze peněz.

Kozí farma Stanislava Pence v Milkovicích tvoří ostrůvek jinakosti. Měli bychom si toho považovat. Vždyť to, že si člověk nechá zaplavit usedlost, louky a sad cizími lidmi, aby jim umožnil prožít několik dní v atmosféře odlehčené gravitace, je stejně tak podivínské jako s láskou zachraňovat ony lidmi již dávno odepsané rohaté přežvýkavce. Inu vychytané podivínství. Chvála mu. 

miroslav petr, srpen 2004