Srdečně zdravím své krajany v Tibetu i v exilu a naše přátele a příznivce po celém světě u příležitosti 41. výročí tibetského národního povstání v roce 1959.
     Jsme na začátku 21. století. Když se podíváme zpět na to, co se stalo ve dvacátém století, uvidíme, že lidstvo učinilo velký pokrok ve zvyšování svého materiálního blahobytu. Ve stejné době došlo k masové destrukci, jak ve smyslu lidských životů, tak i hmotných statků, když se lidé a národy přiklonili ke konfrontaci namísto dialogu při řešení bilaterálních i multilaterálních problémů.
     Dvacáté století se proto stalo v určitém smyslu stoletím válek a krveprolití. Jsem přesvědčen, že nás tato zkušenost poučila. Je jasné, že jakékoliv řešení, které je dosahováno násilím a konfrontací, nemá dlouhého trvání. Jsem hluboce přesvědčen, že pouze mírovými prostředky lze dosáhnout lepšího porozumění. Toto nové století musíme učinit stoletím míru a dialogu.
     Připomínáme si toto výročí v době, kdy je otázka našeho boje za svobodu velmi složitá, ale duch odporu našeho lidu v Tibetu stále roste. Je také povzbudivé zaznamenávat, jak roste podpora naší věci po celém světě. Bohužel na straně Pekingu je zde evidentní nedostatek politické vůle a odvahy řešit problém Tibetu citlivě a pragmaticky prostřednictvím dialogu.
     Již od samého začátku, od doby našeho exilu, jsme věřili v nejlepší, ale připravovali jsme se na nejhorší. Ve stejném duchu jsme se po mnoho let pokoušeli co nejusilovněji přimět čínskou vládu k zahájení procesu dialogu ausmíření. Budovali jsme mosty s čínskými bratry a sestrami v zámoří, včetně těch, kteří žijí na Tchajwanu a posilovali výrazně naše vzájemné porozumění, respekt a solidaritu.
     Ve stejné době jsme pokračovali v naší práci s cílem posílit naší exilovou komunitu zvyšováním povědomí o opravdové povaze tibetského hnutí, uchování tibetských hodnot, prosazování nenásilí, obhajování demokracie a rozšiřování sítě našich příznivců v zahraničí.
     S velkým zármutkem musí říci, že situace v oblasti lidských práv v Tibetu prodělala v posledních letech kritický vývoj. Kampaně “tvrdý úder” a “vlastenecká převýchova” zaměřené proti tibetskému vlastenectví a náboženství se každým rokem zesilovaly. V některých sférách života jsme byli svědky návratu atmosféry napadání, perzekuce a strachu, která připomínala dobu Kulturní revoluce. Jen v roce 1999 bylo známo šest případů úmrtí Tibeťanů v důsledku mučení a špatného zacházení. Úřady vyhnaly z klášterů celkem 1432 mnichů a mnišek, kteří odmítli mě hanět nebo odsoudit svobodu Tibetu. V Tibetu bylo 615 známých a dokumentovaných případů politických vězňů. Od roku 1996 bylo celkem 11 409 mnichů a mnišek vyhnáno z klášterů. Je jasné, že co se týká krutého politického cíle Číny v Tibetu, došlo od začátku šedesátých let k malé změně. Tehdy minulý pančhenlama, který byl přímým svědkem první fáze okupace Tibetu komunistickou Čínou v padesátých a na začátku šedesátých let, napsal svou slavnou Sedmdesátitisícovou petici. I dnes je současná mladá inkarnace pančhenlamy v domácím vězení, které jej činí nejmladším politickým vězněm na světě. Jsem tímto faktem hluboce znepokojen.
     Nejvíce znepokojujícím trendem v Tibetu je vlna čínských osadníků, kteří stále přicházejí do Tibetu, aby vydělali na otvírání se Tibetu tržnímu kapitalismu. Tato skutečnost, zároveň s rozšířenou chorobou prostituce, hazardu a barů s karaoke, které úřady v tichosti podporují, ničí tradiční společenské normy a morální hodnoty tibetského lidu. Tyto vlivy, ještě více než brutální síla, efektivně činí z Tibeťanů menšinu v jejich vlastní zemi a odtrhává je od tradiční víry a hodnot.
     Tento smutný stav Tibetu neulehčuje utrpení tibetského lidu ani nepřináší stabilitu a jednotu Čínské lidové republice. Pokud Číně skutečně jde o jednotu, musí se upřímně snažit o získání srdcí Tibeťanů a ne pokoušet se vnutit jim svou vůli. Je povinností těch, kteří jsou u moci, kteří vládnou a řídí, aby zaručili, že politika ve vztahu ke všem etnickým skupinám bude založena na rovnoprávnosti a spravedlnosti v zájmu zabránění rozpadu státu. Lži a podvody mohou potlačit člověka dočasně a použití síly může kontrolovat lidské bytosti fyzicky. Pouze důkladné porozumění, spravedlnost a vzájemný respekt může lidské bytosti trvale přesvědčit a uspokojit.
     Čínské úřady chápou odlišnou kulturu a náboženství Tibetu jakou zásadní důvod pro nezávislost. V důsledku toho se pokoušejí zničit integrální základ tibetské civilizace a identity. Nová nařízení a omezení v oblasti kultury, náboženství a vzdělání spolu s nevídaným přílivem čínských přistěhovalců do Tibetu činí čínskou politiku politikou genocidy.
     Je pravdou, že kořeny tibetského odporu a boje za svobodu leží v dlouhé historii Tibetu, její odlišné a starobylé kultuře a její jedinečné identitě. Tibetská otázka je komplexnější a hlubší, než tvrdí jednoduchá oficiální pekingská verze. Historie je historie a nikdo ji nemůže změnit. Nikdo prostě nemůže mluvit o tom, co se mu hodí a opomíjet to, co se mu nehodí. Nejlepší je ponechat historikům a právníkům, aby objektivně studovali objektivně tuto otázku a vynesli svůj vlastní soud. V historických otázkách nejsou politická rozhodnutí nezbytná. Proto raději vzhlížím k budoucnosti.
     Politika Číny vůči Tibetu je stále chybná kvůli nedostatku pochopení, ocenění a respektu k odlišné tibetské kultuře, historii a identitě. Při okupaci Tibetu zbývá jen malý prostor pro pravdu.
     Používání síly a donucování jako základních prostředků při ovládání Tibetu nutí Tibeťany ze strachu lhát a místní úřady k tomu, aby zakrývali. Důsledkem tohoto postupu Číny v Tibetu je skutečnost, že úřadům uniká realita. Tento přístup je krátkozraký a kontraproduktivní. Tato politika je úzkoprsá a odhaluje ošklivou tvář rasové a kulturní arogance a v hlubším smyslu i politické nestability. Vývoj okolo útěku Agya Rimpočheho a armapy je obdobným případem tohoto druhu. Ale již přešla ta doba, kdy bylo možné ve jménu národní suverenity a integrity státu beztrestně uplatňovat takovou krutou politiku a vyhnout se mezinárodnímu odsouzení. Navíc sami Číňané hluboce odsoudí destrukci starobylého a bohatého tibetského dědictví. Jsem upřímně přesvědčen, že naše bohatá kultura a duchovnost může prospět nejen miliónům Číňanů, ale může obohatit i samotnou Čínu.
     Je nešťastné, že někteří vůdcové Čínské lidové republiky jak se zdá doufají, že otázka Tibetu časem zmizí sama od sebe. Takové uvažování na straně čínských vůdců opakuje jejich špatný odhad v minulosti. Jistě by si žádný čínský vůdce v letech 1949 – 1950 a později v roce 1959 nemyslel, že se ještě v roce 2000 bude Čína stále potýkat s tibetskou otázkou. Stará generace Tibeťanů je pryč, ale přišla druhá a třetí generace. Boj tibetského lidu za svobodu pokračuje se stejným úsilím nehledě na běh času. Je jasné, že tento boj není otázkou jednoho člověka ani pouze jedné generace Tibeťanů. Je proto jisté, že budoucí generace Tibeťanů budou mít tento boj v úctě, budou o něj pečovat a sami se k němu odhodlají. Dříve nebo později bude čínské vedení nuceno čelit této skutečnosti.
     Čínští představitelé odmítají uvěřit, že neusiluji nezávislost, ale o skutečnou autonomii pro Tibeťany. Otevřeně mně obviňují ze lži. Mohou tedy přijít navštívit naše exilové komunity, aby sami zjistili, jaká je pravda.
     Mým soustavným úsilím bylo najít mírové a oboustranně přijatelné řešení tibetského problému. Součástí mého pojetí je vize skutečné autonomie pro Tibet v rámci Čínské lidové republiky. Toto vzájemně prospěšné řešení by přispělo ke stabilitě a jednotnosti Číny – což jsou jejich dvě základní priority – a zároveň by Tibeťanům poskytlo jistotu práva na zachování vlastní civilizace a práva chránit křehké prostředí Tibetské plošiny.
     Vzhledem k absenci jakýchkoli pozitivních reakcí na mé nabídky ze strany čínské vlády, nemám jinou možnost, než apelovat na členy mezinárodního společenství. Nyní je již jasné, že pouze rostoucí a soustředěné úsilí přiměje Peking ke změně politiky vůči Tibetu. I přes bezprostřední negativní reakce z čínské strany velmi silně věřím, že takovéto projevy mezinárodního zájmu a podpory jsou zásadní pro vytvoření vhodného prostředí k mírovému vyřešení tibetského problému. Co se mně týče, zůstávám zastáncem procesu dialogu. Pevně věřím, že dialog a ochota podívat se jasně a upřímně na realitu Tibetu nás může vést k přijatelnému řešení.
     Rád bych využil této příležitosti a poděkoval mnoha jednotlivcům, vládám, členům parlamentů, nevládním organizacím a různým náboženským skupinám za jejich podporu. Sympatie a podpora, jakou projevuje naší věci stále rostoucí množství našich čínských bratrů a sester má pro nás Tibeťany ohromný význam a je nám velkým povzbuzením. Rád bych také věnoval pozdrav a vyjádřil hluboké ocenění naším příznivcům po celém světě, kteří si dnes připomínají toto výročí. Jménem Tibeťanů bych také rád vyjádřil naši vděčnost indickému lidu a vládě za jejich nepřekonatelnou štědrost a podporu během posledních padesáti let našeho exilu.

     S úctou ke statečným mužům a ženám Tibetu, kteří zemřeli za svobodu, modlím se za brzký konec utrpení našeho lidu.

Dalajlama